Honba za štěstím

Jednou mi jeden člověk pověděl, že štěstí je rozhodnutí. Nezáleží na tom, co děláme pro to, abychom byli šťastní. Je úplně jedno, jestli máme víc přátel než minulý rok, nebo hezčí účes než bývalá našeho přítele. Tak docela jsem nerozuměla tomu rozhodnutí, říkala jsem si, jak se může pro štěstí rozhodnout? Jestli-že vím, že není nic, co by mě činilo šťastnou, nemůžu se jen tak rozhodnout, že šťastná budu. Zastávám totiž toho názoru, že šťastný může být ten, kdo je spokojený. Spokojený se svým životem, sám se sebou, s tím co má. A to je štěstí. Nebo ne?

Až teď si začínám uvědomovat, jak to vlastně myslel. Štěstí je individuální - není to něco, co by trvalo nepřetržitě - a proto je tak vzácné. Rozhodnutí pro štěstí spočívá v tom, že se vnitřně ponoříme do toho, co nás šťastnými dokáže učinit. Ale přesto... jestli skutečně šťastní budeme, to je otázka....

ÉLITE [Seriálové tipy]

Tahle španělská novinka od Netflixu je jedním slovem prostě bomba. Sympatičtí neokoukaní herci, Španělsko, elitní škola, španělština. To jsou klady, které vás - jestli-že jste podobně jako já milovníkem románských jazyků -, zaručeně dokope alespoň k pilotnímu dílu. Dějová linie sice není zbrusu novým tématem, ale můžu vás ujistit, že se jedná o svěží věcičku, která vám umožní náhled do španělské elity, ale i její střední vrstvy.

Oč vlastně jde?

Na prestižní elitní školu, která je plná španělských zbohatlíků, se díky stipendiu dostanou 3 pracující teenageři, kteří na zdejší lidi mají vlastní úsudek. Ten je v porovnání s druhu stranou menším zlem. Sledujeme jejich společné soužití během školního roka, které je doprovázené záhadou smrtí hlavní hrdinky Mariny. V tomto směru mi to trochu připomíná 13 reasons why, jelikož jsou v seriálu kostrbatě vyobrazeny výjevy ze současnosti, ve které jsou jednotlivý studenti zpovídáni. Co se skutečně stalo, se samosebou dozvíme až na konci série. Marina není ovšem v porovnání s Hannah citlivou vyvrhelkou, jako spíše rebelkou, kterou přitahují "špatní" kluci a problémy. Pochází z velmi bohaté rodiny a každý ji považuje za extrémně přátelskou a milou. Avšak později si proti sobě postupně všechny poštve.

Nebudu vám lhát, kouká se na to jedna báseň především díky hercům. To jsou zkrátka španělé, krása jim byla přirozeně dána do vínku, to já říkám pořád. Nepřipomíná to teď něco? Supr škola pro boháče, krásní herci, vskutku některé zvrácené vztahy - ne? Mě to občas příjde jako moje srdcová záležitost Gossip girl, ale když srovnáte americkou náturu s tou španělskou, uvidíte rozdílů hned několik. V tomto seriálu nevidíme pouze problémy španělských chudých lidí, kteří se zapletou do problémů jako je vydírání, vandalismus, drogy nebo krádež, ale také sledujeme příběhy muslimské rodiny, pocházející z Palestiny, která nám ukazuje jejich tradiční hodnoty a nutí nás na ně pohlížet také z jiné perspektivy.

Jak je to s postavami?

Jak jste mohli viz nahoru odvodit, postavy se v seriálu dělí na dvě skupiny - děti bohatých rodin a děti, kteří se o sebe částečně musí starat samy. Škála je tu ale širší a je jedno, jestli se dotyčný řadí do té nebo oné skupiny - od snoba až po naivní duši. Detailnější úsudek na jednotlivé postavy nechám na vás. Takže pokud vás baví podobné seriály, nebo seriály v tomto článku zmiňované, doporučuji. Určitě to nebude krok vedle a kdyby přece jen - je to zase něco jiného, ne?

Moje hodnocení:

9,5/10

ELEANOR SE MÁ VÁŽNĚ SKVĚLE [Knižní recenze]

Jestli jsem dle mého už za tento rok přečetla nejlepší knihu, je to jednoznačně tato. Eleanor se má vážně skvěle je tragi-komická kniha, jejíž jednoduchost vás zkrátka dostane. Gail Honeyman je britská spisovatelka, která si svou prvotinou podmanila čtenáře postavou Eleanor, která se v běžném životě diví zcela normálním a obyčejným věcem. Zpočátku se vám může zdát jako taková příliš britská komedie v čele s klasickou podivínkou, která nekouká na televizi a chodí na depilaci intimních partií do salónů. Jenže v polovině knihy zjišťujeme, že Eleanor je vlastně velmi výjimečná osobnost, jejíž minulost je více než šokující. Toto je kniha, která v sobě nese mnohem víc než se na první pohled zdá. Její lehkost, vtipnost, moudrost. Krásu knihu neodhadnete hned na začátku, jelikož ji sami musíte objevit a ta se projevuje v jejím průběhu. Je to jako se samotnou Eleanor - kniha také potřebuje někoho, kdo ji pochopí, docení a vdechne jí pocit jedinečnosti. V Eleanořině případě to byl Raymond...

Po chvíli přemýšlení jsem si vybrala čtvereček neurčité bílé ryby obalený ve strouhance, důkladně osmažený, vložený do přeslazené housky a nečekaně ozdobený plátkem taveného sýra, povadlým kouskem salátu a bílým, slaným, štiplavým slizem, který vyvolával dost obscénní představy. Navzdory mamčiným snahám nejsem žádný gurmán, ale vím, že světem panuje skálopevné kulinářské přesvědčení, že sýr a ryba se k sobě vůbec nehodí. Vážně by to měl panu McDonaldovi někdo říct.  Z nabídky moučníků mě nic neoslovilo, tak jsem si dala kávu - byla hořká a vlažná. Samozřejmě jsem se jí chtěla celá polít, ale naštěstí jsem si na papírovém kalíšku včas přečetla, že se člověk může horkou tekutinou opařit. Eleanor, to bylo o fous! řekla jsem si v duchu a tiše se zasmála. Začínala jsem mít dojem, že je pan McDonald docela ťulpas, i když - soudě podle nezmenšující se fronty - asi dost bohatý.

Podívala jsem se na hodinky, vzala jsem kabelu a oblékla si vestu. Nechala jsem zbytek večeře na stole - k čemu je jíst v restauraci, když vám ani neodnesou použité nádobí! To můžete klidně zůstat doma.
 

Oč tu běží?

Eleanor Oliphantová je třicetiletá účetní, která preferuje oslovení "práce v kanceláři". Bydlí sama, nemá žádné domácí mazlíčky, rodinu, přátelé. Okolí ji považuje za podivínku, ba dokonce blázna. Je svérázná a horko-těžko si někoho pustí k tělu. Ačkoli je to pro ní velmi těžké, prahne po lidské společnosti a porozumění víc, než kdokoli jiný. Přiznat si to však pro ní představuje neuvěřitelný boj... A jak se z toho teda milovnice vodky a věrná zákaznice Tesca vymotá?

Pocity, domněnky..

Popravdě řečeno, zprvu jsem si vážně myslela, že čtu neslanou nemastnou oddechovku, která je silně protkaná britským humorem. Znáte to, nijaký děj, vtipné pasáže, lehkost, čtivost. Avšak v polovině kniha obrátí o 180 stupňů a vám nezbývá nic jiného, než valit bulvy a hltat jednu větu za druhou. V té části pochopíte, že každá obyčejnost, které jste předtím nevěnovaly pozornost, zasahuje do děje nedílnou součástí. Uvědomujete si, jak jsou běžné věci, které nám ani nepříjdou, důležité a vlastně - jak je život krásný, když si ho udělat krásným dokážeme a když ty krásy okolo sebe máme. Eleanor se má vážně skvěle je kniha, která okouzlí naprosto každého, nehledě na cílové skupiny

Moje hodnocení

10/10

Proč čtenáři nekoukají na televizi?

Položili jste si někdy otázku, proč většina čtenářů neholduje televizním pořadům a seriálům? Často se poslední dobou setkávám s tím, že každý, kdo si zamiloval tištěnou verzi filmu, při kterém si sám utváří svůj vlastní svět, nekouká na televizi, jako běžní lidé, kteří to považují za naprosto běžnou a nepostradatelnou činnost v jejich každodenním dění. Pro mě jakožto vášnivého čtenáře je odpověď na tuhle otázku zcela jasná. Mám raději, když si mohu v hlavě sama utvářet příběh, nechat zkrátka pracovat svou fantazii. Když čtu, je to jako bych se opravdu dívala na něco, co se děje před mýma očima. Lidé, jenž čtení považují spíše za povinnost a nudnou záležitost, nejsou často schopni si utvořit vlastní představu a přelouskávání řádků se pro ně únavné.

Sledování televize představuje relaxaci, při které se můžete pohodlně usadit, vzít si něco dobrého na zub a jednoduše "vypnout". Nemusíte nad ničím přemýšlet a nechat mozek odpočinout. Na.rozdíl od knihy, když se na chvíli zamyslíte, neujde vám toho tolik, jako když přeskočíte nějakou pasáž. U knihy musíte být vždy ve "střehu", jinak se vám může stát, že budete číst jednu větu třeba 5x. Při sledování je to jiné - to, co slyšíme nám dlouho zůstane v podvědomí, aniž bychom vždy museli sledovat obraz.

Mě osobně se dřív nestávalo, že bych se nedokázala soustředit při sledování nějakého filmu. Jako každý, i já jsem dokázala strávit hodiny na pohovce a sledovat televizi, ale teď mi čas utíká skrz prsty díky knihám, protože jsem si zvykla na to, že přesně vím, jak se daná postava cítí, na co myslí a proč se jak chová... to vám ve filmech často unikne, protože jsou dle mého soudku unáhlené. Připadám si zvláštně, když někomu povím, že se nedívám na televizi a nemám přehled o tom, jaké filmy právě běží v kinech či které jsou v žebříčcích. Popravdě, více času strávím vybíráním filmu, než jeho následovného shlédnutí.

A tak se koukám jenom na staré filmy, které pro mě představují zaručenou nostalgickou náladu a které považuji za srdcovou záležitost. Co se týče seriálů, při těch je moje soustředěnost naprosto v pořádku. V těch se totiž tak často neshledáváme s tím, že bychom nevěděli, proč se zrovna tohle děje.

Na závěr se ptám všech vás: jak často sledujete televizi a jste někdo podobný případ, jako já? ☺️

ZTRACENÉ SVĚTLO [Knižní recenze]

Když si prohlédnete obálku této knihy, pomyslíte si, že se jedná o nějaký srdceryvný milostný příběh, nad kterým mnozí ohrnou nos a ti ostatní, kteří si na slaďácích potrpí, po spokojeném přečtení ještě na konci uroní slzu. Jenže Ztracené světlo není tak úplně obyčejným a typickým příkladem románu pro ženy, od kterého mnoho neočekáváte. Abych pravdu řekla, myslela jsem si totéž a poté co jsem se do knihy začetla a následně ji celou přečetla, měla jsem velmi smíšené pocity. Znáte to, dočítáte poslední kapitolu a cítíte takové mrazivé chvění, při kterém chvíli tápete, protože nestíháte pobrat zvrat, který jste vůbec nečekaly. Celou dobu jste si myslela, že víte, jak celý příběh dopadne, ale nakonec se vás naskytne něco zcela jiného. Jill Santopolo je skvělá americká spisovatelka, jejíž knihu bych doporučila přečíst i těm, kteří knihám s milostnými zápletky zrovna neholdují... protože tento příběh je vyprávěn bez servítek, ukazuje nám "sílu lásky" v její pravé podobě a postavy jsou zde stejní jako běžní lidé se kterými přicházíme běžně do styku...

Čí příběh je vyprávěn? Proč zrovna ztracené světlo?

Lucy je inteligentní, ambiciózní a ctižádostivá studentka, která se na univerzitě potká s Gabem, jehož životní priority jsou podobné s těmi jaké má Lucy. Jejich setkání avšak není tak úplně obyčejné, protože se setkají 11. září roku 2001, kdy v New Yorku došlo k celosvětové katastrofě a která poznamenala tisíce lidí. Gabe vyniká ve fotografování a Lucy k umění také nemá daleko. Po skončení studií začne pracovat na svém vlastním televizním programu pro děti a Gabe čeká na každou skvělou velkou příležitost, aby se mohl dostat ze států a začít fotit pro dobrou věc. Chce totiž něco změnit, někoho ovlivnit. Jeho múzou a jeho světlem je pro něj právě Lucy, se kterou se vzájemně doplňují. Ztracené světlo by avšak nebylo ztraceným světlem, kdyby osud nezařídil, aby se jejich cesty rozešly... takový byl jejich osud, ale oni jemu napříč byli vždy ochotni bojovat za to, aby jej přemohli. Jak to tedy nakonec dopadne?

Byla jsem tam, čtyřiadvacetiletá, rozesmátá, se zakloněnou hlavou a drinkem v ruce. Byla jsem tam na pohovce, s úsměvem, a napřahovala k tobě ruce. Byla jsem tam v kuchyni, se šťastným výrazem a talířem vaflí. A pak ve třiadvaceti, obouvala jsem si v předklonu lodičky na vysokém podpatku a rozpuštěné vlasy mi visely k podlaze. Poslední vystavenou fotografií byla jedna, kterou jsem do té doby neznala: já, jak spím na pohovce, s jednou rukou na notebooku, ve druhé stránky scénáře.

Na stěně nasprejovaný nápis: Žena plná světla, která rozzáří vše, čeho se dotkne. Lucy, Luce, Luz, Světlo.

Když jsem si všechno prohlédly, dostaly jsme se až k pultu s hromadou knih. Nápis na kartičce vedle nich hlásal: Podepsané autorem. Zastavila jsem se.

"Dobrý?" ujišťovala se Julia. "Já.."

"Nevím," hlesla jsem. "Spíš ne."

Nedokázala jsem pojmenovat, co cítím. Co tě to napadlo, zavěsit moje fotografie, aniž bys mi o tom předem řekl? 

"Koupím si knížku," ukázala jsem na hromadu.

Žena, která mi ji namarkovala, ze mě nespouštěla oči. Pak se podívala na jméno na mé kreditce.

"Jste to vy," žasla. "Lucy." 

Přikývla jsem. "Ano."

Ke knize

Z ukázky můžete vidět, že je psáno zvláštním stylem, tedy ich-formou, kde Lucy přednáší jakousi zpověď, vypráví mu, co se dělo po tom, co odešel a jak se cítila při něm a bez něj. Celkově je Ztracené světlo takovou skutečnou ukázkou, jaké jsou vztahy, jací jsou lidé, co jsme ochotni riskovat pro své sny a práci, co upřednostňuje a jaké jsou naše nedostatky a chyby. Lucy není nevinnou bezbrannou dívkou v nesnázi a Gabe není chrabrý rytíř, typickým mužem z knih, po kterém touží miliony žen. Naopak, je to typ muže, kterého i když máte, je pro vás nedosažitelným. Ztotožnit se s Lucy je velmi těžké, protože pochopit některé její kroky může pouze ten, kdo si podobnou situací prošel. Doručuji však přečíst všem..

Moje hodnocení

9,5/10

MUFFIN A ČAJ [Knižní recenze]

Myslím, že nejsem jediná, která patří mezi tu skupinu, jenž ji nikdy neomrzí číst tyhle oddechové young adult. A také nebudu první ani poslední když teď přiznám, že jsem po této české novince prahla jako divá. Česká literatura se s narůstajícími roky rozšiřuje a já jsem ráda a kdykoliv vřele uvítám cokoli, co se týká tohoto repertoáru. Teď ale k samotné knize. Když jsem držela knihu poprvé v ruce, ani by mě nenapadlo, že se jedná o dílo nějakého českého spisovatele, vzhledem k jeho poměrně cize znějícímu se jménu. Theo Addair je mladý talent a Muffin a čaj je jeho prvotinou. LGBT romány běžně nečtu, ale pro tentokrát jsem si řekla, že by nebylo od věci, se pustit i do něčeho, co nám běžně nic neříká...

Ve zkratce..

Daniel je chytrý a pilný student, který pochází z bohaté a konzervativní rodiny, se kterou on sám moc dobře nevychází. Za to Kit je spontánní a plný života, žije s matkou, která chce pro svého syna vždy jen to nejlepší a miluje ho takového, jaký je, i kdyby to znamenalo, že ho společnost nepřijme. Životy těchto dvou se protnou na Gymnáziu Cesta Vzhůru v Obrtínu a přestože jsou oba chlapci stejně staří, Daniel je v posledním ročníku, kdežto Kita čekají ještě dva roky studia. Zatímco Daniel se snaží nepřipouštět si skutečnost a zapomenout na celkem zahanbující minulost, Kit se smířil s tím, jak se věci mají a je v životě vyrovnaný. A tak Kit ukáže Danielovi, jak dokáže být život i přes všechny nástrahy skvělý, obzvlášť když máte někoho, kdo vám rozumí a ctí vás...

O chvilku později se matrace prohnula a kolem krku se mu ovinuly paže. 

"Máš pravdu. Byl to hloupý nápad. Budeme měnit svět, to je beztak důležitější úkol než snídat palačinky s medem."

Daniel na něho po straně pohlédl.

"Promiň, že jsem křičel... a co jsem křičel. Nechtěl jsem se tě dotknout, ani tvého domova. Kéž by byl takový Idylkov všude."

"Idylkov... Proč vlastně ne. Zrovna bych se tak mohl jmenovat. Kitty z Idylkova. To zní skoro jako šlechtickej titul."

"Spíš jako čistokrevná kočka s rodokmenem," poznamenal suše Daniel a Cristian vyprskl smíchy.

"Však tebe to jednou omrzí." 

Daniel zkřížil prsty za zády.

"Určitě." 

Co na to říkám já?

Upřímně, na mě to bylo až mooooc sladké. Jak jsem výše již zmiňovala, nejsem vášnivý čtenář LGBT románů a Muffin a čaj je moje druhá zkušenost. Možná někdo znáte knihu Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru, který je taky zaměřen na tuto tématiku a musím říct, že to bylo daleko nezávažnější a přirozenější. O tom ale někdy jindy. Nicméně mi kniha nepřišla nijak nucená, četlo se to moc hezky, až na pár stále se opakujících se frází, které autor často překlepával. Jsem kritik, ale každý si to vzhledem k úžasné češtině, jejíž slovní zásoba je více než uspokojivá, všimne. Pro mě byl Muffin a čaj oddechová záležitost, kterou přelouskáte během dne jako chuťovku. Btw, miluju happyendy, ale tady to bylo tak strašně sladké, že jste se spíše křenily, než usmívaly :D

Moje hodnocení:

6,5/10

HANA [Knižní recenze]

"Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným."

Nebudu Vám lhát, i já jsem po všemožném rozruchu, který Hana vyvolala, toužila vědět, co se skrývá uvnitř té knihy s nenápadnou a přesto výjimečnou obálkou. A jelikož jsem už měla tu čest přečíst něco od autorky této knihy, věděla jsem, že mě čeká zaručená kvalita. Ten, kdo je vášnivý čtenář a vyzná se v tom, kde co zrovna vyjde a co koho zaujme, určitě už o Haně slyšel. Jedná se o velmi povedené dílo, psané Alenou Mornštajnovou o válečné situaci před, po a v průběhu 2.světové války ve Valašském Meziříčí, což je vlastně rodné město samotné autorky. Určitě si kladete otázku, co je na knize tak úžasného a jedinečného, když existuje neskutečná spousta děl na toto nestárnoucí téma. Ale na to Vám nedokážu tak zcela jednoznačně odpovědět, protože jakmile knihu jednou otevřete, nedá Vám to ji odložit bez toho, aniž byste se nevžili do nešťastných osudů hlavních postav a neotřásli se nad tím, co za utrpení si někdo musel prožít a co za  štěstí máte vy...

Jakými nešťastnými událostmi jsou hrdinové pro následováni?

Kniha je rozdělená do tří mezičasů (1. Já, Mira | 2. Ti přede mnou | 3. Já, Hana), z nichž dva příběhy jsou vyprávěny Mirou, dívkou která jako jediná z rodiny přežila v 50. letech tyfovou epidemii a která je zároveň neteří Hany. Tu v životě postihlo nesmírné neštěstí, když se nesprávně zamilovala a tím předešla možnému zachránění před transportem do Osvětimi, ze kterého se už její nejbližší po válce nevrátili. Hana se po sledu hrůzo strašných událostí vrací do rodného města bez jediného smyslu života. Ačkoliv jí ještě zbyla její sestra Rosa, - které byl poskytnut azyl u spřátelené rodiny během války -, neměla Hana už dále důvod k tomu se zas smát. Když po devíti letech sestra i její rodina zemře na tyfus a jediný, kdo z nich přežije je malá Mira, o kterou se teď bude muset Hana postarat, po letech si začíná uvědomovat, že teď už je na světě k něčemu potřebná. A tak si teta s neteří, obě postihnuté minulostí, jsou vzájemně jedna té druhé oporou, byť prazvláštním způsobem...

Spíš bych potřebovala, aby se mi rozhýbaly prsty na rukou. Klouby na prstech jsem měla nateklé daleko víc než klouby na nohou a pažích. To ale pan Urbánek vidět nemohl, a proto si myslím, že ho ze všeho nejvíc vyděsila bezzubá pusa, propadlé tváře a oči. Moje oči toho viděly tolik, že se schovaly hluboko, hluboko do důlků a zakryly se těžkými víčky.

"Slečno Haničko..."

Ano, slečna Hanička jsem byla kdysi já. Ale pak jsem se stala žlutou hvězdou, transportním číslem sedmdesát devět, přechodnou obyvatelkou Terezína a nakonec šestimístným číslem v Osvětimi.

***

Truda s krásnýma očima ji pevně chytila za ruku, škubala jí a křičela: "Řekni nám, kam odvedli naše rodiny, pověz, kde jsou naše děti."

Žena se podívala na ruku, která svírala její vyhublé předloktí, potom zvedla pohled k Trudě a kývnutím hlavy ukázala k tmavému dýmu valícímu se z komínů na okraji tábora. "Spálili je. Všechny je spálili."

Několik vteřin bylo ticho, pak se ozval první vzlyk a místností se rozlehl zoufalý nářek. Viděly jsme už dost, abychom pochopily, že je to pravda.  Byla jsem ráda, že jsem do Březinky dorazila sama, protože nejhorším okamžikem pro ženy oddělené od rodin byla vteřina, kdy pochopily, že všudy přítomný hnusný nasládlý pach spáleniny, který jsme od svého příjezdu do tábora vdechovaly, je to jediné, co z jejích blízkých zbylo.

Moje pocity..

Tak asi by bylo na místě, kdybych podotkla, že jsem zvyklá číst knihy na toto téma. Ačkoliv se nejedná o nic úsměvného a oddechového, patří to k nutnosti si přečíst pár děl s touto tématikou, jelikož si myslím, že by se na něco takového nemělo nikdy zapomenout. Zdá se mi čím dám, tím víc, že mladí lidé pořádně ani nevědí o co v té válce šlo a co vše bylo zažito. Na to, abychom pochopily a vzaly si z toho něco, nestačí jen 45 min výkladu v hodině dějepisu.
A teď k samotné Haně.. jsem ráda, že tak silná kniha, byla napsaná českou autorkou, protože si myslím, že Češi mají toho taky hodně co říct a je celkem k popukání, jak srdceryvné příběhy z 2. světové války píší američtí spisovatelé. Avšak, lhala bych, kdyby tvrdila, že se vždy jednalo o primitivní díla.
Hana je psaná opět celkem jednoduchým způsobem a jsou v ní perfektně vylíčeny dobové události a situace. Děj je podstrčen vesměs bez servítek a předpokládám, že pro ty z vás, co nejste zvyklí na podobné knihy, to bude vskutku výstředním aktérem na vaše emoce, spíše v negativu. Ale doporučuji přečíst všem. :)

Moje hodnocení:

9,5/10

SIREN [Seriálové tipy]

Říkáte si, že seriály s mořskými panny musí být směšné a dětinské? Omyl, tohle bych nenazvala béčkovým seriálem už jenom proto, jak krásně si tvůrci pohrály s grafickou stránkou. Ti z Vás, co často sledují americké seriály, jistojistě znáte stanici Freeform, na které se zpravidla vysílají seriály pro dospívající a proto může Siren hodně lidí, - kterým je více než 18 let -, odradit. Nenechte se však oklamat, dokonce i stanice HBO totiž tuto svěží novinku přijala mezi své. A to je vlastně důvod, proč jsem dala tomuto seriálu šanci...

Po shlédnutí Pilotu

Už v prvních minutách pilotního dílu této série víte, že díl s jistotou dokoukáte, jelikož zde panuje příjemná atmosféra, která se mísí s ponurostí a mysteriózním nádechem. Mořská panna Ryn, se kterou se zde už setkáváme a která zastává hlavní roli, svoji roli a lá nadpřirozená bytost hraje zkrátka dokonale. Nezvyklý vzhled, vůči němuž začínáte pociťovat respekt, se mění v nadpozemskou krásu, v níž se ukrývají skutečné city. Ovšem, neodbočujme.

O co vlastně jde?

Bristol Cove je přímořské městečko, které je proslulé legendami o mořských pannách a je tedy známo jako město mořských pannen. Nikdo však nemá tušení, že místní povídačky nejsou ani zdaleka jen vymyšlenými baladami, které se vypráví malým dětem.

Jak jsou na tom hlavní postavy?

Ben a Maddie jsou mořští biologové, kteří se zabývají především výzkumem lachtanů. Nejsou pouze kolegové, ale také partneři. Oba se stanou pro Ryn ochránci a důvěrníci, kteří se jí vždy budou snažit chránit. Ale proč se vlastně živočich s ploutví místo nohou vyskytl na nepřátelské pevnině? Ryn si přišla pro svou sestru Donnu, kterou ulovili místní rybáři a která byla následně unesena vědcem Deckerem, jenž lapenou mořskou pannu zkoumal.

Po shlédnutí celé první série

Když jsem dokoukala pilot, čekala jsem že i ostatní díly budou plné akce, napětí a hororového nádechu. Proměna na konci prvního dílu byla opravdu skvěle zpracována, proto mě mrzí, že ve zbylých devíti dílech ji už neshledáte. Abych pravdu řekla, spíš se každý díl stupňuje celkem do oddechové záležitosti, kdy nad tím už nemusíte tolik přemýšlet a užíváte si jenom krásného prostředí s pěkně vypadajícími herci a nekomplikovaně protkaným dějem. Dle mého je to strašná škoda, protože v pilotu byl veliký potenciál. Ačkoli byl seriál prodloužen o další sérii, obávám se, že právě díky mladšímu obecenstvu. Mystika spojená s děsivými mořskými panny se chronologicky mění v takovou menší lovestory s utahanými scénkami. Ale co si budeme nalhávat, já tyhle typy seriálů vždycky zbožňovala. Je úplně fuk, že mám o 5 let navíc.

Moje hodnocení:

7/10

HOTÝLEK [Knižní recenze]

K této knize jsem se nedostala ani tak docela nevědomě, jako spíš ze zvědavosti, co za kvality v sobě ukrývají knihy psané paní Alenou Mornštajnovou. Už dlouho se mi všude na internetu  objevovala její velmi úspěšná kniha Hana, která strhla v Česku obrovský ohlas. Také jsem si díky této knize stihla všimnout, že paní Mornštajnová toho za sebou má daleko víc, co by stálo za to si přečíst a proto jsem tedy neváhala a hodila jsem si v městské knihovně hned několik rezervací. Jako první se mi pod ruku dostala kniha Hotýlek, která si mě svou jednoduchostí naprosto získala. Ačkoliv běžně nečtu a nevyhledávám českou literaturu, tohle je jedna z těch knih, kterou by si měl přečíst snad úplně každý. Nečekejte však nic obtížného, ač se v knize ukrývají několik různých žánrů, které dokáží vytvořit úsměv na tváři, ale mnohdy také i šokovat. Kniha je plná milých i nemilých překvapení a autentického vyprávění z dob totalitního režimu, v němž sledujeme osudy mnoha postav, kteří jsou spjati s rodinným hotýlkem.


A čí osudy to vlastně sledujeme?
Hotýlek patří panu Leopoldovi a jeho manželce Majce, kteří vedou rodinný hotel s láskou a něhou. Mají dvě děti - starší dceru Marii, která o hotel také dbá od rána do večera a kterému v podstatě zasvěcuje celý svůj život a syna Václava, ve kterém Leopold vidí svého nástupce. Osud však měl jiné plány s jeho synem a tak sledem událostí během 2. světové války přijde mladý Václav o život a zanechá po sobě svojí ženu Štěpánku se synem Václavem, který se zrovna narodil v den smrti svého otce zavražděného nacisty. Leopold tedy po smrti svého syna začínal vkládat naděje do svého jediného vnuka, který však zálibu našel v autech a motorech. Štěpánka, která vždy koukala na štěstí svého syna, se po letech vdává za Bedřicha, se kterým měla dlouhodobý poměr. Díky tomu Václav získává 8 nevlastních sourozenců. Jedním z nich je i Oldřich, jenž byl odmala jeho nejlepším kamarádem, avšak s narůstajícími roky, si oba chlapci všímají svých rozdílných vlastností a názorů a navzájem se odcizují. Vzájemná odtažitost přeroste v nenávist. Oldřich útěchu pokaždé hledá zahřátím postele některé své obdivovatelky a jednou takovou byla Marcelka - servírka v rodinném hotýlku. Václav oproti němu byl naopak klidný a ctil rodinných priorit a proto když mu to nevyšlo s Renatou a Lucie skončila v psychiatrické léčebně, věděl, že musí dát svým synům matku, kterou se stala jeho nevlastní sestra Jindra.

Osudy všech těchto postav jsou zasazeny do prostředí českého komunistického režimu. V knize jsou autenticky popsány skoro všechny události a zvyklosti z této doby. Některé příhody se nám můžou zdát až příliš hořkosladké, jiné moc jednoduché a další až tragicky skutečné. Autorka se nebojí ukázat jací lidé doopravdy jsou a reálně vykresluje různé lidské povahy. Hotýlek je kniha, do které když se ponoříte, nedokážete se od ní odtrhnout a to je právě to, co činí knihu dobrou knihou. Není to však tímhle faktem. Psychologické a filosofické prvky, humor a sarkasmus, "počeštěnost", skutečné události, historie. Psáno krásnou češtinou v jednoduchých větách, žádné zdržovací pasáže, které by vás nudili. Rozhodně doporučuji všem.

Moje hodnocení:

10/10