HANA [Knižní recenze]

"Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným."

Nebudu Vám lhát, i já jsem po všemožném rozruchu, který Hana vyvolala, toužila vědět, co se skrývá uvnitř té knihy s nenápadnou a přesto výjimečnou obálkou. A jelikož jsem už měla tu čest přečíst něco od autorky této knihy, věděla jsem, že mě čeká zaručená kvalita. Ten, kdo je vášnivý čtenář a vyzná se v tom, kde co zrovna vyjde a co koho zaujme, určitě už o Haně slyšel. Jedná se o velmi povedené dílo, psané Alenou Mornštajnovou o válečné situaci před, po a v průběhu 2.světové války ve Valašském Meziříčí, což je vlastně rodné město samotné autorky. Určitě si kladete otázku, co je na knize tak úžasného a jedinečného, když existuje neskutečná spousta děl na toto nestárnoucí téma. Ale na to Vám nedokážu tak zcela jednoznačně odpovědět, protože jakmile knihu jednou otevřete, nedá Vám to ji odložit bez toho, aniž byste se nevžili do nešťastných osudů hlavních postav a neotřásli se nad tím, co za utrpení si někdo musel prožít a co za  štěstí máte vy...

Jakými nešťastnými událostmi jsou hrdinové pro následováni?

Kniha je rozdělená do tří mezičasů (1. Já, Mira | 2. Ti přede mnou | 3. Já, Hana), z nichž dva příběhy jsou vyprávěny Mirou, dívkou která jako jediná z rodiny přežila v 50. letech tyfovou epidemii a která je zároveň neteří Hany. Tu v životě postihlo nesmírné neštěstí, když se nesprávně zamilovala a tím předešla možnému zachránění před transportem do Osvětimi, ze kterého se už její nejbližší po válce nevrátili. Hana se po sledu hrůzo strašných událostí vrací do rodného města bez jediného smyslu života. Ačkoliv jí ještě zbyla její sestra Rosa, - které byl poskytnut azyl u spřátelené rodiny během války -, neměla Hana už dále důvod k tomu se zas smát. Když po devíti letech sestra i její rodina zemře na tyfus a jediný, kdo z nich přežije je malá Mira, o kterou se teď bude muset Hana postarat, po letech si začíná uvědomovat, že teď už je na světě k něčemu potřebná. A tak si teta s neteří, obě postihnuté minulostí, jsou vzájemně jedna té druhé oporou, byť prazvláštním způsobem...

Spíš bych potřebovala, aby se mi rozhýbaly prsty na rukou. Klouby na prstech jsem měla nateklé daleko víc než klouby na nohou a pažích. To ale pan Urbánek vidět nemohl, a proto si myslím, že ho ze všeho nejvíc vyděsila bezzubá pusa, propadlé tváře a oči. Moje oči toho viděly tolik, že se schovaly hluboko, hluboko do důlků a zakryly se těžkými víčky.

"Slečno Haničko..."

Ano, slečna Hanička jsem byla kdysi já. Ale pak jsem se stala žlutou hvězdou, transportním číslem sedmdesát devět, přechodnou obyvatelkou Terezína a nakonec šestimístným číslem v Osvětimi.

***

Truda s krásnýma očima ji pevně chytila za ruku, škubala jí a křičela: "Řekni nám, kam odvedli naše rodiny, pověz, kde jsou naše děti."

Žena se podívala na ruku, která svírala její vyhublé předloktí, potom zvedla pohled k Trudě a kývnutím hlavy ukázala k tmavému dýmu valícímu se z komínů na okraji tábora. "Spálili je. Všechny je spálili."

Několik vteřin bylo ticho, pak se ozval první vzlyk a místností se rozlehl zoufalý nářek. Viděly jsme už dost, abychom pochopily, že je to pravda.  Byla jsem ráda, že jsem do Březinky dorazila sama, protože nejhorším okamžikem pro ženy oddělené od rodin byla vteřina, kdy pochopily, že všudy přítomný hnusný nasládlý pach spáleniny, který jsme od svého příjezdu do tábora vdechovaly, je to jediné, co z jejích blízkých zbylo.

Moje pocity..

Tak asi by bylo na místě, kdybych podotkla, že jsem zvyklá číst knihy na toto téma. Ačkoliv se nejedná o nic úsměvného a oddechového, patří to k nutnosti si přečíst pár děl s touto tématikou, jelikož si myslím, že by se na něco takového nemělo nikdy zapomenout. Zdá se mi čím dám, tím víc, že mladí lidé pořádně ani nevědí o co v té válce šlo a co vše bylo zažito. Na to, abychom pochopily a vzaly si z toho něco, nestačí jen 45 min výkladu v hodině dějepisu.
A teď k samotné Haně.. jsem ráda, že tak silná kniha, byla napsaná českou autorkou, protože si myslím, že Češi mají toho taky hodně co říct a je celkem k popukání, jak srdceryvné příběhy z 2. světové války píší američtí spisovatelé. Avšak, lhala bych, kdyby tvrdila, že se vždy jednalo o primitivní díla.
Hana je psaná opět celkem jednoduchým způsobem a jsou v ní perfektně vylíčeny dobové události a situace. Děj je podstrčen vesměs bez servítek a předpokládám, že pro ty z vás, co nejste zvyklí na podobné knihy, to bude vskutku výstředním aktérem na vaše emoce, spíše v negativu. Ale doporučuji přečíst všem. :)

Moje hodnocení:

9,5/10

SIREN [Seriálové tipy]

Říkáte si, že seriály s mořskými panny musí být směšné a dětinské? Omyl, tohle bych nenazvala béčkovým seriálem už jenom proto, jak krásně si tvůrci pohrály s grafickou stránkou. Ti z Vás, co často sledují americké seriály, jistojistě znáte stanici Freeform, na které se zpravidla vysílají seriály pro dospívající a proto může Siren hodně lidí, - kterým je více než 18 let -, odradit. Nenechte se však oklamat, dokonce i stanice HBO totiž tuto svěží novinku přijala mezi své. A to je vlastně důvod, proč jsem dala tomuto seriálu šanci...

Po shlédnutí Pilotu

Už v prvních minutách pilotního dílu této série víte, že díl s jistotou dokoukáte, jelikož zde panuje příjemná atmosféra, která se mísí s ponurostí a mysteriózním nádechem. Mořská panna Ryn, se kterou se zde už setkáváme a která zastává hlavní roli, svoji roli a lá nadpřirozená bytost hraje zkrátka dokonale. Nezvyklý vzhled, vůči němuž začínáte pociťovat respekt, se mění v nadpozemskou krásu, v níž se ukrývají skutečné city. Ovšem, neodbočujme.

O co vlastně jde?

Bristol Cove je přímořské městečko, které je proslulé legendami o mořských pannách a je tedy známo jako město mořských pannen. Nikdo však nemá tušení, že místní povídačky nejsou ani zdaleka jen vymyšlenými baladami, které se vypráví malým dětem.

Jak jsou na tom hlavní postavy?

Ben a Maddie jsou mořští biologové, kteří se zabývají především výzkumem lachtanů. Nejsou pouze kolegové, ale také partneři. Oba se stanou pro Ryn ochránci a důvěrníci, kteří se jí vždy budou snažit chránit. Ale proč se vlastně živočich s ploutví místo nohou vyskytl na nepřátelské pevnině? Ryn si přišla pro svou sestru Donnu, kterou ulovili místní rybáři a která byla následně unesena vědcem Deckerem, jenž lapenou mořskou pannu zkoumal.

Po shlédnutí celé první série

Když jsem dokoukala pilot, čekala jsem že i ostatní díly budou plné akce, napětí a hororového nádechu. Proměna na konci prvního dílu byla opravdu skvěle zpracována, proto mě mrzí, že ve zbylých devíti dílech ji už neshledáte. Abych pravdu řekla, spíš se každý díl stupňuje celkem do oddechové záležitosti, kdy nad tím už nemusíte tolik přemýšlet a užíváte si jenom krásného prostředí s pěkně vypadajícími herci a nekomplikovaně protkaným dějem. Dle mého je to strašná škoda, protože v pilotu byl veliký potenciál. Ačkoli byl seriál prodloužen o další sérii, obávám se, že právě díky mladšímu obecenstvu. Mystika spojená s děsivými mořskými panny se chronologicky mění v takovou menší lovestory s utahanými scénkami. Ale co si budeme nalhávat, já tyhle typy seriálů vždycky zbožňovala. Je úplně fuk, že mám o 5 let navíc.

Moje hodnocení:

7/10

HOTÝLEK [Knižní recenze]

K této knize jsem se nedostala ani tak docela nevědomě, jako spíš ze zvědavosti, co za kvality v sobě ukrývají knihy psané paní Alenou Mornštajnovou. Už dlouho se mi všude na internetu  objevovala její velmi úspěšná kniha Hana, která strhla v Česku obrovský ohlas. Také jsem si díky této knize stihla všimnout, že paní Mornštajnová toho za sebou má daleko víc, co by stálo za to si přečíst a proto jsem tedy neváhala a hodila jsem si v městské knihovně hned několik rezervací. Jako první se mi pod ruku dostala kniha Hotýlek, která si mě svou jednoduchostí naprosto získala. Ačkoliv běžně nečtu a nevyhledávám českou literaturu, tohle je jedna z těch knih, kterou by si měl přečíst snad úplně každý. Nečekejte však nic obtížného, ač se v knize ukrývají několik různých žánrů, které dokáží vytvořit úsměv na tváři, ale mnohdy také i šokovat. Kniha je plná milých i nemilých překvapení a autentického vyprávění z dob totalitního režimu, v němž sledujeme osudy mnoha postav, kteří jsou spjati s rodinným hotýlkem.


A čí osudy to vlastně sledujeme?
Hotýlek patří panu Leopoldovi a jeho manželce Majce, kteří vedou rodinný hotel s láskou a něhou. Mají dvě děti - starší dceru Marii, která o hotel také dbá od rána do večera a kterému v podstatě zasvěcuje celý svůj život a syna Václava, ve kterém Leopold vidí svého nástupce. Osud však měl jiné plány s jeho synem a tak sledem událostí během 2. světové války přijde mladý Václav o život a zanechá po sobě svojí ženu Štěpánku se synem Václavem, který se zrovna narodil v den smrti svého otce zavražděného nacisty. Leopold tedy po smrti svého syna začínal vkládat naděje do svého jediného vnuka, který však zálibu našel v autech a motorech. Štěpánka, která vždy koukala na štěstí svého syna, se po letech vdává za Bedřicha, se kterým měla dlouhodobý poměr. Díky tomu Václav získává 8 nevlastních sourozenců. Jedním z nich je i Oldřich, jenž byl odmala jeho nejlepším kamarádem, avšak s narůstajícími roky, si oba chlapci všímají svých rozdílných vlastností a názorů a navzájem se odcizují. Vzájemná odtažitost přeroste v nenávist. Oldřich útěchu pokaždé hledá zahřátím postele některé své obdivovatelky a jednou takovou byla Marcelka - servírka v rodinném hotýlku. Václav oproti němu byl naopak klidný a ctil rodinných priorit a proto když mu to nevyšlo s Renatou a Lucie skončila v psychiatrické léčebně, věděl, že musí dát svým synům matku, kterou se stala jeho nevlastní sestra Jindra.

Osudy všech těchto postav jsou zasazeny do prostředí českého komunistického režimu. V knize jsou autenticky popsány skoro všechny události a zvyklosti z této doby. Některé příhody se nám můžou zdát až příliš hořkosladké, jiné moc jednoduché a další až tragicky skutečné. Autorka se nebojí ukázat jací lidé doopravdy jsou a reálně vykresluje různé lidské povahy. Hotýlek je kniha, do které když se ponoříte, nedokážete se od ní odtrhnout a to je právě to, co činí knihu dobrou knihou. Není to však tímhle faktem. Psychologické a filosofické prvky, humor a sarkasmus, "počeštěnost", skutečné události, historie. Psáno krásnou češtinou v jednoduchých větách, žádné zdržovací pasáže, které by vás nudili. Rozhodně doporučuji všem.

Moje hodnocení:

10/10