Nebudu Vám lhát, i já jsem po všemožném rozruchu, který Hana vyvolala, toužila vědět, co se skrývá uvnitř té knihy s nenápadnou a přesto výjimečnou obálkou. A jelikož jsem už měla tu čest přečíst něco od autorky této knihy, věděla jsem, že mě čeká zaručená kvalita. Ten, kdo je vášnivý čtenář a vyzná se v tom, kde co zrovna vyjde a co koho zaujme, určitě už o Haně slyšel. Jedná se o velmi povedené dílo, psané Alenou Mornštajnovou o válečné situaci před, po a v průběhu 2.světové války ve Valašském Meziříčí, což je vlastně rodné město samotné autorky. Určitě si kladete otázku, co je na knize tak úžasného a jedinečného, když existuje neskutečná spousta děl na toto nestárnoucí téma. Ale na to Vám nedokážu tak zcela jednoznačně odpovědět, protože jakmile knihu jednou otevřete, nedá Vám to ji odložit bez toho, aniž byste se nevžili do nešťastných osudů hlavních postav a neotřásli se nad tím, co za utrpení si někdo musel prožít a co za štěstí máte vy...
Jakými nešťastnými událostmi jsou hrdinové pro následováni?
Kniha je rozdělená do tří mezičasů (1. Já, Mira | 2. Ti přede mnou | 3. Já, Hana), z nichž dva příběhy jsou vyprávěny Mirou, dívkou která jako jediná z rodiny přežila v 50. letech tyfovou epidemii a která je zároveň neteří Hany. Tu v životě postihlo nesmírné neštěstí, když se nesprávně zamilovala a tím předešla možnému zachránění před transportem do Osvětimi, ze kterého se už její nejbližší po válce nevrátili. Hana se po sledu hrůzo strašných událostí vrací do rodného města bez jediného smyslu života. Ačkoliv jí ještě zbyla její sestra Rosa, - které byl poskytnut azyl u spřátelené rodiny během války -, neměla Hana už dále důvod k tomu se zas smát. Když po devíti letech sestra i její rodina zemře na tyfus a jediný, kdo z nich přežije je malá Mira, o kterou se teď bude muset Hana postarat, po letech si začíná uvědomovat, že teď už je na světě k něčemu potřebná. A tak si teta s neteří, obě postihnuté minulostí, jsou vzájemně jedna té druhé oporou, byť prazvláštním způsobem...Spíš bych potřebovala, aby se mi rozhýbaly prsty na rukou. Klouby na prstech jsem měla nateklé daleko víc než klouby na nohou a pažích. To ale pan Urbánek vidět nemohl, a proto si myslím, že ho ze všeho nejvíc vyděsila bezzubá pusa, propadlé tváře a oči. Moje oči toho viděly tolik, že se schovaly hluboko, hluboko do důlků a zakryly se těžkými víčky.
"Slečno Haničko..."
Ano, slečna Hanička jsem byla kdysi já. Ale pak jsem se stala žlutou hvězdou, transportním číslem sedmdesát devět, přechodnou obyvatelkou Terezína a nakonec šestimístným číslem v Osvětimi.
***
Truda s krásnýma očima ji pevně chytila za ruku, škubala jí a křičela: "Řekni nám, kam odvedli naše rodiny, pověz, kde jsou naše děti."
Žena se podívala na ruku, která svírala její vyhublé předloktí, potom zvedla pohled k Trudě a kývnutím hlavy ukázala k tmavému dýmu valícímu se z komínů na okraji tábora. "Spálili je. Všechny je spálili."
Několik vteřin bylo ticho, pak se ozval první vzlyk a místností se rozlehl zoufalý nářek. Viděly jsme už dost, abychom pochopily, že je to pravda. Byla jsem ráda, že jsem do Březinky dorazila sama, protože nejhorším okamžikem pro ženy oddělené od rodin byla vteřina, kdy pochopily, že všudy přítomný hnusný nasládlý pach spáleniny, který jsme od svého příjezdu do tábora vdechovaly, je to jediné, co z jejích blízkých zbylo.
Moje pocity..
Tak asi by bylo na místě, kdybych podotkla, že jsem zvyklá číst knihy na toto téma. Ačkoliv se nejedná o nic úsměvného a oddechového, patří to k nutnosti si přečíst pár děl s touto tématikou, jelikož si myslím, že by se na něco takového nemělo nikdy zapomenout. Zdá se mi čím dám, tím víc, že mladí lidé pořádně ani nevědí o co v té válce šlo a co vše bylo zažito. Na to, abychom pochopily a vzaly si z toho něco, nestačí jen 45 min výkladu v hodině dějepisu.A teď k samotné Haně.. jsem ráda, že tak silná kniha, byla napsaná českou autorkou, protože si myslím, že Češi mají toho taky hodně co říct a je celkem k popukání, jak srdceryvné příběhy z 2. světové války píší američtí spisovatelé. Avšak, lhala bych, kdyby tvrdila, že se vždy jednalo o primitivní díla.
Hana je psaná opět celkem jednoduchým způsobem a jsou v ní perfektně vylíčeny dobové události a situace. Děj je podstrčen vesměs bez servítek a předpokládám, že pro ty z vás, co nejste zvyklí na podobné knihy, to bude vskutku výstředním aktérem na vaše emoce, spíše v negativu. Ale doporučuji přečíst všem. :)
z obalu tej knihy som vzdy usudzovala, ze je to dalsi zensky roman, ktorych je uz tak nespocetne vela. ale toto je teda fakt o niecom inom. nemam uplne v laske a urcite nie som zvyknuta na podobne temy, aj ked nejake knihy z obdobia druhej svetovej vojny som uz citala. no ak tuto knihu uvidim v kniznici, asi po nej siahnem. vdaka za tip :)
OdpovědětVymazat