Když si prohlédnete obálku této knihy, pomyslíte si, že se jedná o nějaký srdceryvný milostný příběh, nad kterým mnozí ohrnou nos a ti ostatní, kteří si na slaďácích potrpí, po spokojeném přečtení ještě na konci uroní slzu. Jenže
Ztracené světlo není tak úplně obyčejným a typickým příkladem románu pro ženy, od kterého mnoho neočekáváte. Abych pravdu řekla, myslela jsem si totéž a poté co jsem se do knihy začetla a následně ji celou přečetla, měla jsem velmi smíšené pocity. Znáte to, dočítáte poslední kapitolu a cítíte takové mrazivé chvění, při kterém chvíli tápete, protože nestíháte pobrat zvrat, který jste vůbec nečekaly. Celou dobu jste si myslela, že víte, jak celý příběh dopadne, ale nakonec se vás naskytne něco zcela jiného.
Jill Santopolo je skvělá americká spisovatelka, jejíž knihu bych doporučila přečíst i těm, kteří knihám s milostnými zápletky zrovna neholdují... protože tento příběh je vyprávěn bez servítek, ukazuje nám "sílu lásky" v její pravé podobě a postavy jsou zde stejní jako běžní lidé se kterými přicházíme běžně do styku...
Čí příběh je vyprávěn? Proč zrovna ztracené světlo?
Lucy je inteligentní, ambiciózní a ctižádostivá studentka, která se na univerzitě potká s
Gabem, jehož životní priority jsou podobné s těmi jaké má Lucy. Jejich setkání avšak není tak úplně obyčejné, protože se setkají 11. září roku 2001, kdy v New Yorku došlo k celosvětové katastrofě a která poznamenala tisíce lidí. Gabe vyniká ve fotografování a Lucy k umění také nemá daleko. Po skončení studií začne pracovat na svém vlastním televizním programu pro děti a Gabe čeká na každou skvělou velkou příležitost, aby se mohl dostat ze států a začít fotit pro dobrou věc. Chce totiž něco změnit, někoho ovlivnit. Jeho múzou a jeho světlem je pro něj právě Lucy, se kterou se vzájemně doplňují. Ztracené světlo by avšak nebylo ztraceným světlem, kdyby osud nezařídil, aby se jejich cesty rozešly... takový byl jejich osud, ale oni jemu napříč byli vždy ochotni bojovat za to, aby jej přemohli. Jak to tedy nakonec dopadne?
Byla jsem tam, čtyřiadvacetiletá, rozesmátá, se zakloněnou hlavou a drinkem v ruce. Byla jsem tam na pohovce, s úsměvem, a napřahovala k tobě ruce. Byla jsem tam v kuchyni, se šťastným výrazem a talířem vaflí. A pak ve třiadvaceti, obouvala jsem si v předklonu lodičky na vysokém podpatku a rozpuštěné vlasy mi visely k podlaze. Poslední vystavenou fotografií byla jedna, kterou jsem do té doby neznala: já, jak spím na pohovce, s jednou rukou na notebooku, ve druhé stránky scénáře.
Na stěně nasprejovaný nápis: Žena plná světla, která rozzáří vše, čeho se dotkne. Lucy, Luce, Luz, Světlo.
Když jsem si všechno prohlédly, dostaly jsme se až k pultu s hromadou knih. Nápis na kartičce vedle nich hlásal: Podepsané autorem. Zastavila jsem se.
"Dobrý?" ujišťovala se Julia. "Já.."
"Nevím," hlesla jsem. "Spíš ne."
Nedokázala jsem pojmenovat, co cítím. Co tě to napadlo, zavěsit moje fotografie, aniž bys mi o tom předem řekl?
"Koupím si knížku," ukázala jsem na hromadu.
Žena, která mi ji namarkovala, ze mě nespouštěla oči. Pak se podívala na jméno na mé kreditce.
"Jste to vy," žasla. "Lucy."
Přikývla jsem. "Ano."
Ke knize
Z ukázky můžete vidět, že je psáno zvláštním stylem, tedy ich-formou, kde Lucy přednáší jakousi zpověď, vypráví mu, co se dělo po tom, co odešel a jak se cítila při něm a bez něj. Celkově je Ztracené světlo takovou skutečnou ukázkou, jaké jsou vztahy, jací jsou lidé, co jsme ochotni riskovat pro své sny a práci, co upřednostňuje a jaké jsou naše nedostatky a chyby. Lucy není nevinnou bezbrannou dívkou v nesnázi a Gabe není chrabrý rytíř, typickým mužem z knih, po kterém touží miliony žen. Naopak, je to typ muže, kterého i když máte, je pro vás nedosažitelným. Ztotožnit se s Lucy je velmi těžké, protože pochopit některé její kroky může pouze ten, kdo si podobnou situací prošel. Doručuji však přečíst všem..
Moje hodnocení
9,5/10
Žádné komentáře:
Okomentovat